KMÍN
KOŘENNÝ
Miříkovité (okoličnaté)
Carum
carvi L.
Apiaceae (Umbelliferae)
Jednoletá
až vytrvalá bylina, v kultuře většinou
dvouletá, lysá, s vřetenovitým, bolavým, mrkvovitě
páchnoucím kořenem, 30 - 80 cm vys. Lodyha je
přímá, hranatě rýhovaná, větvená, oddálené listnatá.
Listy jsou střídavé, dol. pochvatě řapíkaté, v
obrysu vejčitě podlouhlé, 2 - 3krát peřenosečné
až zpeřené, s nejdolejším párem úkrojků (lístků)
prvého řádu křižem proti sobě a šikmo k ploše
čepele (důležitý znak pro rozeznání rostlin kmínu
od vzhledově podobných okoličnatek!), střed. a
hor. listy pochvatě přisedlé. Úkrojky (lístky)
jsou čárkovitě kopinaté až niťovité. Květenství
tvoři okolík z 5- 16 okolíčků na přímo odstálých,
nestejně dl. paprscích. Okolíčky jsou bohaté,
s přímými paprsečky. Obal i obalíčky většinou
chybějí. Květy jsou obojaké, paprsčité, kromě
pestíku pětičetné, s volnými obaly. Kalich je
nezřetelný, pětizubý a korunní lístky přiokrouhle
obvejčité, hluboce dvoulaločné, bolavé až růžové,
obvodové v okolíku ± paprskující. Tyčinky jsou
vetknuty při obvodu nadplodního, kuželovitého,
žláznatého terče, posazeného na vrcholu spodního
semeníku ze 2 plodolistů a dvoupouzdrého. Plodem
je podlouhle elipsoidní dvounažka dělící se ve
zralosti svisle odzdola ve dvě nažky, jež jsou
± srpkovité, lysé, ale drobně, pravidelně hrbolkaté,
hnědé, s 5 bolavými, nízkými a zaoblenými žebry,
po rozemnutí kořenně vonné. V. - VIl. V ČSSR hoj.;
louky, pastviny, meze, pustá místa a u cest z
nížiny do hor, tam převážně jako ruderál v místech,
kudy táhne pasený dobytek. Druh roste v Evropě,
v oblasti Kavkazu, na Sibiři (po Kamčatku) a v
záp. části Střed. Asie. Z kultury nezřídka zplaňuje
a zdomácňuje, zavlečené roste skoro na celém světě.
- Drogou jsou nažky (Fructus carvi), sklízené
dnes výhradně z kultur. Kmín se pěstuje v řadě
středoevropských států, také v Anglii a ve Skandinávii,
pak ve Středomoří a v USA. Dlouhou dobu byl nejlepší
velkoplodý nizozemský kmín z okolí města Groningenu
(tamní kultury asi od r. 1850), východoevropský
kmín, ač příjemně aromatický, je drobnoplodý.
Náš kmín patří k nejlepším. Jeho věhlas vznikl
pěstováním krajových kultivarů cv. Český a cv.
Moravský, nové kultivary cv. Ekonom a cv. Rekord
se počítají mezi světovou špičku a dobře se prodávají
v zahraničí. Výnosy se pohybují od 20 do 25 q/ha.
Pěstuji se jako dvouleté kultury. Droga je černohnědá,
ostře kořenně voní a chutná. Účinnou složkou drogy
je silice (3 - 7%). Skládá se z D-karvonu (50
- 60%), limonenu (40 - 50%) a nepatrného množství
karveolu, dihydrokarvonu, mono- a seskviterpenů.
Silice má spasmolytické účinky a odstraňuje křeče
zažívacího ústrojí (žlučník, žaludek, střeva)
a spolehlivé také nadýmání. Kmín stejně jako anýz,
fenykl a koriandr se užívá v nálevu, zřídka samotný,
častěji v čajových karminativních směsích, často
i preventivně proti očekávaným poruchám trávení,
proti nadýmáni a nechutenství po dietních chybách.
V
lidovém léčitelství je droga oblíbena i při chorobách
z nachlazení k uvolnění hlenů (expektorans)
nebo zevně do prokrvujících
mazáni při revmatických a ischiatických bolestech.
Nejisté je použití
nálevu z k. ke zvýšení laktace
a zevní použiti proti cizopasníkům kůže.
Kmínová silice se upotřebuje při přípravě některých
galenik, např. Aqua carminativa, Spiritus carvi
apod.
Mnohem
obsáhlejší využití než ve farmacii má však kmín
v potravinářství a k destilaci silice. U nás představuje
na 40% z celkového množství všech používaných
druhů koření dohromady. Je nepostradatelný v pekařství,
sýrařství a uzenářství, v kuchyni při výrobě masových
a zeleninových konzerv a konečně v likérnictví
(kmínka, alaš). Zbytky po vymlácení k. se buď
využívají pro destilaci silice horší jakosti,
nebo se přidávají k ochucení do krmných
směsi
pro dobytek. Historie k. jako důležité užitkové
rostliny je prastará. Jeho nažky byly zjištěny
mezi rostlinnými zbytky v kolových stavbách z
neolitů. Nejstarší literární údaj o k. je z doby
íránského krále Karla l. Velikého z konce 8. století.
V bylinářích se uvádí již jako významná léčivka.
Ve starověkém Středomoří k. neznali. Nahrazovali
ho kořennými nažkami jiných okoličnatek, především
šabreje kmínovitého (Cuminum cyminum),
pův. z Před. Asie, ale pěstovaného snad od nepaměti
ve Středomoří, Orientě i ve vých. Asii. Dnes také
v Sev. Americe a Chile.
KOKOŠKA
PASTUŠÍ TOBOLKA
Brukvovité (křížaté)
Capsella
bursa-pastoris (L.) Medik.
Bas.: Thlaspi bursa-pastoris L.
Brassicaceae (Cruciferae)
Jednoletá,
ozimá bylina, řidčeji dvouletá, řídce chlupatá
nebo lysá. Kořen je jednoduchý, vřetenovitý, u
dvouletých rostlin dřevnatějící. Lodyhy jsou jednotlivé,
jednoduché nebo větvené, přímé, jemně rýhované
5 - 70 cm vys. Přízemní listy jsou v bohaté růžici,
řapíkaté, úzce podlouhlé, celokrajné, hrubě pilovité,
zubaté, chobotnatě laločnaté až kracovitě peřenosečné
a s nepravidelně zubatými úkrojky, lodyžní střídavé,
střelovitě objímavé, celokrajné až peřenodílné;
všechny listy tmavozelené a velmi mnohotvárné.
Květenství tvoří bezlistenné hrozny. Květy jsou
na odstálých stopkách, obojaké, bisymetrické,
dvoučetné, nevonné, s volnými obaly. Kališní lístky
jsou bělomázdřité, šikmo odstálé, ve 2 kruzích
a korunní lístky obvejčité, s krátkým nehtem,
bílé až narůžovělé, zřídka žlutavé, v jednom kruhu,
někdy chybějí. Tyčinky jsou čtyřmocné. Semeník
je svrchní, druhotnou svislou přehrádkou dvoupouzdrý.
Plodem je trojúhelníkovitě obsrdčitá, ploše smáčklá
šešulka, s vytrvávající kratičkou čnělkou. Semena
jsou četná, světle hnědá, skoro hladká. III. -
XII. V ČSSR hoj.; plevel (pole, zahrady), pustá
místa, u cest, na zdech, v dlažbě, na rumištích
a skládkách z nížiny do hor, s oblibou na dusíkem
bohatých půdách, také jako epifyt ve výdutích
starých stromů. Pův. nejspíš jen ve Středomoří,
dnes jako průvodce člověka skoro kosmopolit, na
mnoha místech zdomácněle. Druh vys. proměnlivý.
- Drogou je nepřekvetlá nať (Herba bursae pastoris).
Je výhradně sběrová, požadavky na trhu nejsou
veliké. Sběr odřezáváním rostlin u země pod listovou
růžici. Obvyklé znečištění nejspodnějších listů
zeminou je nutno odstranit oklepáním nebo odsítováním
před sušením. V dobrém porostu lze sebrat za 1
hod. až 5 kg natě. Do sběru nepatři nať s bílými
povlaky a různými znetvořeninami, jež způsobuje
parazitická plíseň bělostná (Albugo candida).
Nať není náchylná k zapaření. Droga slabě, ale
nepříjemně páchne a chutná ostře hořce. Účinnými
látkami jsou na pachu se podílející biogenní aminy,
a to cholin, acetylcholin, tyramin a histamin.
Obsahem aminů se projevila určitá ”podobnost”
s obsahovými látkami námele. Alkaloidy námelového
typu se nezjistily, ačkoli je některá literatura
uvádí. Z přítomných flavonoidů se dnes považuje
za účinný především glykosid diosmin. Zjištěn
byl dále pseudoalkaloid sinapin, který je esterem
cholinu s kyselinou hořčičnou. Jako účinné složky
se uvádějí také saponiny, silně pěnivé, ale nezpůsobující
hemolýzu. V semenech bylo nalezeno malé množství
kardenolidů, což je pravděpodobné, neboť podobné
látky se vyskytují i u jiných zástupců křížatých
rostlin, např. druhy rodů trýzel (Erysimum),
chejr (Cheiranthus), trýzelka (Syrenia),
které se občas používají i jako kardiotonika.
Z mastných kyselin byly izolovány linolová a linolenová,
nikoli však eruková. Z doprovodných látek možno
uvést cukry (manitol, sorbitol, adonitol a inositol)
a organické kyš. (šťavelovou, vinnou, jablečnou,
pyrohroznovou a fumarovou). Biogenní aminy zvyšuji
stahy svalů dělohy při parenterálnim použití.
Diosmin účinkuje protikrvácivě. Působení dalších
složek drogy nebylo zatím farmakologicky prověřeno.
Při
vys. dávkách může droga zavinit podráždění až
obrnu ústřední nervové soustavy. V lidovém léčitelství
se droga používala jako prostředek proti
nadměrnému krvácení při menstruaci a zneužívala
- použita ve vyš. dávkách - k vyhnání plodu. Dnes
je toto použití obsoletní a s drogou nelze
jako dříve počítat jako s náhražkou námele. Určité
opodstatnění má však droga při
léčení chorob močových cest, hlav. ledvinovém
písku (působení flavonoidů!), nesmí se
však jednat o oxalátový písek, protože droga sama
šťavelany obsahuje. Předpisuje se nálev drogy
nebo čajových směsí, ve kterých je obsažena. Více
se používají výtažky z čerstvé natě v homeopatických
přípravcích doporučovaných pro stejný okruh onemocnění.
Užívání k. je možné pouze pod dohledem lékaře,
poněvadž ve vyšších dávkách působí jedovatě.
Je
léčivou rostlinou známou od starověku, s nejstarší
zmínkou pravděpodobně již u starořeckého lékaře
Hippokrata. Ve vých. Asii, především v Čině, se
pěstuje jako zelenina (”zee tsai”), listy růžic
mladých rostlin na salát.
KONOPICE
PÝŘITÁ
Hluchavkovité (pyskaté)
Galeopsis
pubescens Bess.
Lamiaceae (Labiatae)
Jednoletá
bylina, s tenkou, čtyřhrannou, většinou větvenou,
20 - 50 cm vys., přitiskle pýřitou, často ± štětinatou
lodyhou, na slabě ztloustlých uzlinách s nazpět
odstálými bělavými až světle červenohnědými štětinami.
Listy jsou křižmostojné, řapíkaté, s vejčitou
až kopinatou, dole zaokrouhlenou až ± klínovitou,
na okraji pilovitě zubatou, oboustranně pýřitou
a často žláznatou čepelí. Květenství tvoři přetrhovaný
lichoklas z hustokvětých lichopřeslenů po 6 -
16 květech v úžlabí hor, listů. Listence jsou
dl. šídlovité. Květy jsou obojaké, souměrné, s
pětičetnými, srostlými a ± pýřitými obaly. Kalich
je trubkovitý, bledozelený nebo slabě načervenalý,
se štětinovitými ušty a koruna dvoupyská, většinou
nachová, řidčeji žlutavá nebo bělavá, s rovnou
trubkou 2 - 3krát delší než kalich; hor. pysk
je vyklenutý, vně ± huňatý, dol. trojlaločný,
se 2 žlutými skvrnami po stranách střed, vpředu
uťatého laloku a před jícnem do ústí koruny s
dutým hrbolkem. Tyčinky jsou dvoumocné, vnější
delší než vnitřní. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů,
dvoupouzdrý, při spodině se žláznatým prstencem,
prodlouženým vpředu v medník. Plodem jsou 4 vejcovitě
čtyřhranné, vpředu zaoblené, hladké, šedohnědé
tvrdky. VIl. - IX, V ČSSR dosti hoj.; světlé lesy,
paseky, křoviny, živé ploty, u zdí a cest, řidčeji
pole, úhory, pořiční štěrky a rumiště z nížiny
do podhůří na otevřených stanovištích. Druh roste
jako evropský endemit z jihových. Francie až do
Rumunska, dále do střed, a jihozáp. oblasti evropské
části SSSR a z Německa a Polska do střed. Itálie,
Jugoslávie a Albánie; zavlečené v Nizozemí, Belgii
a Lucembursku. - Drogou je listnatá, nepřekvetlá
nať (Herba galeopsidis). Nepochází pouze z k.
pyrite, nýbrž i z dalších našich zástupců rodu,
z nichž je nejhojnější k. polní (G. tetrahit).
Někdy se jako matečná rostlina drogy uvádí západoevropská
konopička bledožlutá) (Dalanum segetum;
bas. Galeopsis segetum) se sírově žlutými
korunami a na hor. pysku s fialovou kresbou. U
nás se vyskytuje jen zavlečené, hlav. s obilním
osivem, a ojediněle zdomácňuje při okrajích poli
a na rumištích v teplejších oblastech. Droga nesmi
obsahovat zdřevnatělé přizemní části lodyh ani
plody, které jsou známkou pozdního nesprávného
sběru z překvetlých rostlin. Protože se droga
snadno zapařuje, je nutno ji sušit co nejdřív
po sběru či sklizni. Dosud je k. drogou převážně
sběrovou, poněvadž je však v přírodě stále vzácnější,
začínají se některé druhy pěstovat. Např. u nás
byl vyšlechtěn výběrem z k. bledožluté hodnotný
kultivar cv. Jantar. Výnosy jsou zatím kolísavé,
pohybuji se do 30 q/ha. Droga je tmavozelená,
pouze s velmi slabým pachem či bez pachu a chutná
hořce slaně. Obsahové látky drogy nejsou zatím
dokonale známé. Vedle nepatrného množství silice
(do 0,1%) obsahuje glykosidicky vázané hořčiny,
saponiny a významné množství kyseliny křemičité
(až 1%). Doprovodnými látkami jsou organické kys.
a cukry. Literatura uvádí jako obsahové látky
i třísloviny, blíže neprozkoumané (6%?).
V
lidovém léčitelství se droga doporučuje při
plicních chorobách, zánětech hor. cest dýchacích
a proti tuberkulóze. Využívá se i jako
močopudný prostředek. Tyto indikace se opírají
o obsah kys. křemičité v droze. To je i příčinou
proč se mísí do čajových směsí s dalšími, kys.
křemičitou obsahujícími léčivkami, např. s přesličkou,
plicníkem a truskavcem. V dnešním lékařství se
droga z k. používá v nálevu jako dobré expektorans
(saponiny) a v kombinaci s jinými drogami i jako
močopudný prostředek. Zatím však patři k léčivkám
málo probádaným, Konopice se někdy uvádějí v seznamech
jedovatých rostlin. Jedovatost se projevila např.
v píci pro koně, v níž bylo nalezeno víc než 6%
k. s vyzrálými plody. V laboratoři však nebyla
Jedovatost prokázána. Není vyloučeno, že se může
jednat o nežádoucí účinek bohatě zastoupené kys.
křemičité podobně jako u přesličky. K. se používá
v lékařství teprve od 18. stol. V minulém stol.
byla zejména v Německu přeceněna při léčbě tuberkulózy.
Hoj. se užívala jako čaj proti tuberkulóze (tzv.
liberské koření).
KONTRYHEL OBECNÝ
Růžovité
Alchemilla
vulgaris L. sp. aggr.
Rosaceae
Vytrvalá
bylina, s krátkým oddenkem, s přízemní růžici
listů, lysá až huňatá (s různým stupněm chlupatosti
i na různých částech rostlin). Lodyhy jsou listnaté,
vystoupavé až přímé, vyrůstající z oddenku po
straně listové růžice, 5 - 50 cm vys. Přizemní
listy jsou řapíkaté, s tuhou, okrouhlou až přiokrouhle
ledvinitou, světle, tmavě nebo šedozelenou čepelí,
dlanitolaločnatou až dlanitodílnou, s 5 - 11 laloky,
pilovitými až zubatými. Vernace listů je řasnatá.
Čepele jsou ploché nebo podélně mezi dlanitými
žilkami zřasené. Květenství je bohaté, vrcholičnaté,
složené ze svazečků. Květy jsou drobné, v ø
3 - 5 mm, stopkaté, kromì pestíku čtyřčetné,
žlutozelené až ± zelené, bezkorunné. Na obvodu
džbánečkovité duté češule jsou 4 lístky kalíšku,
s nimiž se střídají větší, lysé, brvité až hustě
chlupaté 4 lístky (ušty) kalicha. Tyčinky jsou
4, vetknuté nitkami vně žláznatého prstence, umístěného
při obvodu ústi češule. Semeník je svrchní z 1
plodolistu, na dně češule, se skoro spodovou čnělkou
a hlavičkatou bliznou. Plodem je nažka, celá nebo
± dol. části uzavřená v zaschlé češuli. V. - IX.
V ČSSR roztr. až dosti hoj.; vlhčí louky, příkopy,
pastviny, prameniště, mokřiny, okraje lesů, vlhči
skály, štěrkoviska, suti, sněžná vyležiska, u
potoků a cest z pahorkatiny do hor (až alpínský
stupeň). U nás roste z ± 350 druhů okruhu k. obecného
kolem 55 druhů. Souborný druh roste převážně v
mírném pásu v Evropě a záp. Asii (na vých. až
k jezeru Bajkal), v sev. Africe ve Vys. Atlasu,
v Americe jen v jihových. Kanadě. Zavlečené a
zdomácněle v USA, Austrálii a jistě i jinde. Rod
Alchemilla zahrnuje ± 450 druhů rostoucích
kromě mírného pásu sev. polokoule ještě v některých
pohořích subtropů a tropů Starého světa. V Evropě
jsou četné endemity. Se zoochorním rozšiřováním
většiny pastvištních druhů okruhu A. vulgaris
je spojen jejich častý hromadný výskyt v horách
na odpočívadlech skotu a ovcí nebo podél průhonů,
kudy prochází pasený dobytek. - Drogou jsou listy
přizemní růžice s řapíky (Folium alchemillae)
nebo kvetoucí nať (Herba alchemillae). Získávají
se sběrem, který je poměrně časově náročný (±
2 kg materiálu za 1 hod.), bez nebezpečí zapaření.
Přesušená droga se snadno drolí. Je živě zelené
barvy, bez pachu a chutná svíravě hořce. Účinky
drogy jsou podobně jako u jahodníku, maliníku,
řepíku a mochny podmíněny obsahem dosud nedokonale
známých, pravděpodobně katechinových tříslovin,
kterých bylo nalezeno až 8%. Dále droga obsahuje
flavony, izoflavony, flavonoly a málo známé, doprovodné
látky.
K.
byl v lidovém léčitelství používán k léčeni tzv.
ženských chorob, při nadměrném
krváceni při menstruaci, proti potratu a k ulehčení
klimakterických potíží. Další oblastí lidového
použití byly poruchy zažívání
provázené průjmy, záněty močových cest a zevně
jako kloktadlo, na oční lázně, na obklady proti
zánětům a na zdlouhavě se hojící rány a nežity.
Droze se připisují účinky
protiprůjmové, močopudné, svíravé, protikrvácivé
a protizánětlivé - dezinfekční. Nejužívanější
lékovou formou byl nálev z drogy, nejčastěji používaný
při klimakterických potížích (pravidelné pití
po 10 dnů v každém cyklu). Dnešní lékařství drogy
k. používá jen zřídka. Nadějnou indikaci je terapie
preklimakterických stavů pomocí nálevu z drogy
a možnost použit k. k vystřídání léčiv při chronických
zažívacích obtížích provázených průjmy i při chronických
potížích, vyvolaných zvlášť úpornou infekci močových
cest. Reálné je také využití drogy v antidiabetických
čajových směsích.
Zařazení
k. do terapie je závislé na podrobnějším chem.
i farmakologickém výzkumu rostliny. Ve středověku
se řadil k zázračným lékům. Kapky vody vylučované
při okraji laločnatých čepelí se označovaly jako
”nebeská rosa”. V bylinářích z počátku novověku
patřila mezi rostliny s ”nebeskou rosou” i rosnatka
(Droserd), budicí pozornost lesklými kapičkami
lepkavého výměšku na vrcholu žláznatých výčnělků
na svrchní straně čepeli listů.
KONVALINKA
VONNÁ
Liliovité
Convallaria
majalis L.
Liliaceae
Jedovatá
vytrvalá bylina, 10 - 40 cm vys., s dl. plazivým
a větveným oddenkem, na vrcholu každoročně s několika
stříbřitě blanitými podlisteny, objímajícími dl.
řapíky většinou dvou jednoduchých přízemních listů
s eliptičnou až eliptičně kopinatou, zašpičatělou
čepelí se souběžnou žilnatinou. Po straně listů
vyrůstá ± přímý stvol s vrcholovým, jednostranným
a řídkým hroznem květů. Podpůrné listeny jsou
úzce kopinaté, ± kratší než květní stopky. Květy
jsou obojaké, paprsčité, trojčetné, s nerozlišeným
srostlým obalem, nicí a vonné. Okvětí je kulovitě
zvonkovité, se 6 krátkými, vně vyhnutými ušty
(3 + 3), mléčně bílé nebo narůžovělé. Tyčinky
(3+3) srůstají v dol. polovině tlustých nitek
s trubkou okvětí. Semeník je svrchní ze 3 plodolistů,
trojpouzdrý, při spodině s nektarodárným pletivem.
Plodem je kulovitá, oranžově červená, několikasemenná
bobule odpadávající s krátkou stopkou (perikládium),
jež je stopečkovitě zúženou nejdolejší částí okvětí
a plodolistů, k niž přirůstá vlastni stopka květu.
Semena jsou kulovitá, s modravým nebo světle hnědým
osemením. V. - VI. V ČSSR dosti hoj.; světlé lesy,
křoviny, paseky, suti, horské louky a poříční
naplaveniny z nížiny do hor, často pospolitě v
polostinných lesních světlinách a na vlhčích,
spíše vápnitých než kyselých podkladech. Druh
(s. str.) roste skoro v celé Evropě (endemit,
s jedinou lokalitou až u Krasnojarska na hor.
toku Jeniseje). V atlantské Sev. Americe (širší
oblast Appalačského pohoří) roste příbuzná k.
horská (C montana). Od C majalis
oddělují někteří botanikové druhy: k. zakavkazská
(C transcaucasica) z Krymu a oblasti Kavkazu,
k. mandžuská (C manshuricd) od Bajkalu
do Číny a k. východní (C keiskei) ze Sachalinu,
Kurii a Japonska. - Drogou jsou v Eurasii květonosné
stvoly a listy (Herba convallariae) nebo listy
bez řapíků (Folium convallariae), v USA výjimečně
i oddenky (Rhizoma convallariae); švýcarský lékopis
předepisoval také květy (Flos convallariae). Jsou
to drogy vesměs sběrové, pokusy s pěstováním jsou
zatím ojedinělé (NSR, SSSR). Droga .pochází vesměs
z Evropy a její matečnou rostlinou je tedy C majalis
s. str. V důsledku snadného zapaření sběru (v
hustším porostu se za 1 hod. sebere až 5 kg) je
nutné co nejrychlejší sušení, před sušením je
účelné listy trochu pomačkat, aby lépe schly.
Droga má svěže zelené listy a stvoly s krémově
bílými květy, je bez zápachu, pokud neobsahuje
květy, pokud ano, pak příjemně voní. Chutná zprvu
nasládle, pak ostře hořce. Čerstvé rostliny i
drogy z nich jsou prudce jedovaté a nesměji je
sbírat děti. Droga obsahuje více než 30 kardioaktivních
glykosidů, v celkovém množství 0,2 - 0,6%. Nejdůležitější
z nich pro terapii jsou konvalatoxol, konvalosid
a lokundjosid. Glykosid konvalatoxol převažuje
v populacích konvalinky rostoucích v záp. a severozáp.
Evropě, konvalosid a lokundjosid ve východoevropských.
Populace ze střed. Evropy obsahují hlav. jmenované
glykosidy v poměru ± 1:1:1. Z konvalosidu vzniká
při sušeni konvalatoxin, který spolu s konvatatoxolem
je pro terapii nejdůležitější, ať již v čisté
podobě po izolaci z drogy nebo ve standardizovaném
extraktu z drogy. Droga obsahuje dále směs steroidních
saponinů (např. konvalamarozid) s výrazně dráždivými
účinky na sliznici a malé množství silně a příjemně
vonné silice s farnesolem jako hlav. složkou.
Kardioaktivní glykosidy se při perorálním použití
vstřebávají jednotlivě méně výrazně, ve směsi
je vstřebání rychlejší.
Proto
se kromě hromadně vyráběných léčivých přípravků
osvědčily i galenické lékové formy (tinktura,
extrakt, nálev). V terapii se především používá
čistý konvalatoxin, který rychle nastupujícím,
ale krátkodobým účinkem lze srovnat s působením
K-strofantinu z krutikvětů (Strophanthus, Apocynaceae).
Působí zároveň silně diureticky, z těla se rychle
vylučuje a nehromadí se, takže ani po delším užívání
nemůže dojít k otravám z nahromadění kardioaktivních
látek v těle, jak je to možné např. u náprstníkových
glykosidů. Je zejména vhodný
při náhlých případech srdeční slabosti, ke zvýšení
a posílení činnosti srdce. Rovněž lze léčiva
z konvalinky použit u pacientů, u nichž je nezbytné
dlouhodobé podávání kardiotonických glykosidů
v menších dávkách. Terapie je jedině možná pod
přímým dohledem lékaře, který určí i dávkování.
K. jako léčivka se v lidovém léčitelství takřka
neobjevuje pro svou jedovatost. Jako účinný lék
na srdce byla poprvé použita v minulém stol.,
když v r. 1856 z ní byla vyizolována směsná účinná
látka a nazvána konvalamarin.
KOPŘIVA
ŽAHAVKA
Urtica
urens
Lidový
název žahavka, žíhavka, žihlava, prhlinka. Roste
u zdí, plotů, ve křovinách, na rumovištích a okrajích
cest. V místech, kde je nejbujnější, je zaznamenáno
nejvýraznější záření půdy. Náleží mezi kopřivovité
rostliny. V našich podmínkách se vyskytují dva
druhy kopřivy - tzv. dvoudomá a žahavka. Obě dvě
mají stejné léčivé účinky, žahavka je však pálivější.
Z bohatě rozvětveného nažloutlého kořene vyrůstá
hranatá lodyha s kopinatými, vroubkovými palisty.
Lodyha i palisty jsou porostlé žahavými chloupky.
Zlomíme-li ji, uvidíme lýku podobná vlákénka,
z nichž se v minulosti tkalo kopřivové plátno.
Léčivé jsou listy, lodyhy, květy i kořeny. Tyto
však musíme vykopat ještě před rozkvětem. Kopřiva
dvoudomá je 100 až 150 cm vysoká, kopřiva žahavka
dosahuje výšky jen 40 cm. Oba dva druhy jsou jednoleté.
Velké rostliny mají bud samčí, nebo samičí květy
a jsou oplodňovány větrem. Kopřiva žahavka má
samčí i samičí květy na jedné rostlině a nemá
pakořen. Kopřivu pro její pálivost zná každý již
od dětství. S výjimkou jižní Afriky a polárních
krajů se vyskytuje prakticky na celém světě. Hlavní
účinné látky nejsou ještě zcela známé. Kromě různých
kyselin, např. křemičité, mravenčí aj., zjistil
se dosud acetylcholin (1%), sloučeniny Ca, K,
Fe, Na, látky sirné, histamin (až 0.5%) a také
serotonin (0,02%). Na účinku se acetylcholin a
histamin podílejí jen částečně. Droga dále obsahuje
jedovatou bílkovinu, z natě byla izolována řada
karotinů, vitamin B2 a kyselina pantothenová.
Kopřiva má také značný obsah chlorofylu a fytoncidní
látky. Vlastní kopřivový jed je bezdusíkatá, neprchavá
látka pryskyřičného charakteru, která již v nepatrném
množství vyvolává známé pálení a svědění. Sušená
droga nemá svědivý účinek a také ho nemají nemají
zahřáté výtažky připravené z čerstvé rostliny..
Zachovávají si jej lihové extrakty z čerstvé natě.
List i nať působí diureticky;
mladé listy posilují
celkově organismus.
Coriandrum
sativum L.
Apiaceae
(Umbelliferae)
Jednoletá
bylina, lysá, rozemnutá páchne po štěnicích, je
20 - 80 cm vys., s lodyhou přímou, jemně rýhovanou,
nahoře rozvětvenou, se střídavými listy. Přizemní
jsou řapíkaté, s okrouhlou a zastříhávaně vroubkovanou,
trojlaločnou nebo peřenosečnou čepeli. Dol. lodyžní
listy jsou kratčeji řapíkaté, střed. a hor. listy
sir. blanitě vroubenými pochvami přisedlé, všechny
1 - 3krát peřenosečné, s čárkovitými až niťovitými
úkrojky. Květenství tvoří stopkatý okolík, složený
ze 3 - 5 okolíčků, bez obalu a s jednostrannými
obalíčky ze 3 listenů. Květy jsou obojaké, paprsčité,
kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly, obvodové
v okolíku výrazně paprskující. Kališní lístky
jsou kopinaté až čárkovité, na plodu vytrvávající
a korunní obsrdčité, bílé nebo červenavé, paprskující
jsou hluboce dvoudílné. Semeník je spodní ze 2
plodolistů, dvoupouzdrý, na vrcholu s kuželovitým
žláznatým terčem. Plodem jsou kulovité až vejcovité,
± hladké, hnědožluté až světle žluté dvounažky,
s nízkými žebry, zůstávající většinou spojené.
VI. - VII. V ČSSR se místy pěstuje v nejteplejších
oblastech. Pův. nejspíš jen ve vých. Středomoří
(africko-asijská část) z nížiny do podhůří jako
plevel v obilí, odtamtud na severových. až do
Tatarské ASSR. Pěstuje se pro aromatické plody
v teplých oblastech a hlav. na vápenitých půdách,
skoro ve všech světadílech. Přechodně také zplaňuje
a ojediněle zdomácňuje (pole, vinice, pustá místa,
překladiště). - Drogou jsou zralé plody (Fructus
coriandri), výhradně z polních kultur. Hlav. dodavatelem
k. je SSSR. Četné další evropské státy, dále Maroko,
Etiopie, Indie, Čína, Japonsko a USA mají kolísavou
produkci. Bylo vyšlechtěno několik výnosných kultivarů
(u nás např. cv. Hrubčický), lišících se velikostí
plodů a skladbou silice. K. se sklízí před plnou
zralostí a nechá se na poli dozrát ve snopech.
K. výmlatu je nutné ho odvézt na vozech vyložených
plachtou, aby nedocházelo k ztrátám výdrolem.
Na vel. plochách je obvyklá rychlejší, i když
méně kvalitní sklizeň žáci mlátičkou. Výnosy koriandru
u nás jsou 10 - 20 q/ha. Droga příjemně aromaticky
voní a chutná zprvu sladce, později ostře kořenně.
Dl. skladováním dochází k znehodnocováni drogy
ztrátou silice, která je její hlav. účinnou složkou.
Její obsah se pohybuje do 1%. Hlav. složkou silice
je D-linalool (60 - 70%), dále geraniol, borneol,
pinen, terpinen a další terpeny. Z drogy byl také
izolován triterpen koriandrol a olej. Zápach po
štěnicích způsobuje trans-tridekan, obsažený zejména
v nezralých plodech a nati. K. indického původu
obsahuje v silici také tymol. Účinné složky k.
působí obdobně jako obsahové látky kmínu, fenyklu
nebo anýzu.
Uvolňují
křeče hladkého svalstva zažívacího ústrojí, působí
jako karminativum proti
plynatosti, jako účinné stomachikum a expektorans.
Zevně vyvolávají prokrveni
tkání a úlevu při ischiatických a revmatických
bolestech. Nejoblíbenější lékovou formou
je nálev na rozdrcené plody, zevně pak jejich
lihový výtažek (tzv. karmelitské mazání). K. je
také součástí některých čajových směsí a hromadně
vyráběných léčivých přípravků; silice slouží v
lékařství především jako korigens pachu a chuti.
Více než ve farmacii se používá k destilaci silice
a jako koření, hlav. v orientální kuchyni, místy
jako chlebové koření.
Je
také součásti některých kořenných směsí kari,
používá se v konzervárenském, hlav. v rybím průmyslu,
při přípravě zelí a jiné zeleniny, v cukrářství
a uzenářství. V Německu i Anglii aromatizuji k.
některá piva, v Orientě zase tabákový výtažek.
K. je součástí bylinných směsi k výrobě některých
žaludečních likérů. Koriandrová silice je ve voňavkářství
surovinou pro získání významných vonných látek
linaloolu, linalylacetátu, citrátu a jononu. Jako
kořeni se k. objevuje v literárních památkách
staré Indie, na staroegyptských papyrech i v antické
literatuře. Do oblasti sev. od Alp se známost
o něm dostala s římskými osadníky. První spolehlivé
zprávy ze střed. Evropy jsou z doby iránského
krále Karla I. Velikého (konec 8. a počátek 9.
stol.). Obecně známý se u nás jako léčivka i koření
stal až v 16. stol.
KOSTIVAL
LÉKAŘSKÝ
Brutnákovité
Symphytum
officinale L.
Boraginaceae
Vytrvalá
bylina, odstále tuze bělavě štětinkatá, 30 - 120
cm vys, s krátkým, vícehlavým oddenkem a se svislým,
řepovitým, až 30 cm dl., podélně brázditým, vně
načernalým, uvnitř bělavým a zasucha tvrdým kůlovým
kořenem. Lodyha je přímá, masitá, dutá, bohatě
větvená, křídlatě hranatá. Listy jsou střídavé,
po lodyze sbíhavé a čepele vejčitě kopinaté, dol.
v křídlatý řapík zúžené, hor. přisedlé, všechny
tenké, síťnatou žilnatinou svraskalé, drsně chlupaté,
zejména vespod na vyniklých žilkách. Květenství
je hroznovité, z hustých, krátkých dvojvijanů
v paždi hor. listů. Květy jsou obojaké, paprsčité,
kromě pestíku pětičetné, se srostlými obaly, na
nicích stopkách a bez listenů. Kalich je do 3/4
- 4/5, rozeklaný v kopinaté
ušty, za plodu ± zveličující. Koruna podlouhle
bankovitá, ± 2krát delší než kalich, fialová,
kalně nachová, růžová nebo žlutavě bílá, s 5 trojhrannými,
navenek vyhnutými cípy. Tyčinky vetknuté tlustými
nitkami ± ve středu korunní trubky mají fialové
prašníky a střídají se s 5 šiř. trojhrannými a
na okraji bradavičnatými vychlípeninami koruny.
Semeník je svrchní ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý,
při spodině s nektariovým prstencem. Plodem jsou
4 šikmo vejcovité, trojhranné, hladké, lesklé,
šedohnědé až černé tvrdky. V. - IX. V ČSSR hoj.;
vlhké louky, příkopy a u vod z nížiny do podhůří,
místy údolími stoupá až do hor. Druh roste téměř
v celé Evropě (mimo krajní sev. a jih), přesahuje
za Ural do záp. Sibiře k řece Obu, izolovaně roste
na Tarbagataji a v Džungarsku. Ve Skandinávii
a Pobaltí zdomácněle. - Drogou jsou oddenky s
kořeny (Radix consolidae seu Radix symphyti),
sbírané z rostlin před květem nebo po odkvětu,
tedy zjara nebo na podzim. Kořeny se vyrýpávají
rýčem. Za 1 hod. se sebere až 5 kg kořenů. Je
to výlučně sběrová droga s nepravidelnou poptávkou.
Je tmavohnědá až fialovočerná, na lomu světlá,
bez zápachu, chutná zprvu nasládle, pak horce
a ostře, s mírně stahujícím pocitem. Z účinných
látek jsou pozoruhodné alantoin a alkaloidy. Alantoin
(0,8 - 1,5%) je dusíkatá látka vznikající v rostlinách
z močoviny působením enzymu urinázy na konci purinového
metabolismu. Pyrolizidinové alkaloidy (symfytocynoglosin,
konsolidin, konsolicin, symfytin, echinidin),
i když prvé byly izolovány již začátkem našeho
stol., jsou dnes předmětem podrobnějšího chem.
průzkumu. Z drogy byly dále izolovány triterpenické
látky, slizy, cukry a organické kyseliny.
V
lidovém léčitelství byl k. používán odedávna jako
prostředek na obtížně se
hojící rány, pohmožděniny i na zlomeniny kostí.
Odtud pochází jeho pověst o takřka zázračném hojivém
účinku a také i jeho český název. Hojivost alantoinu
byla skutečně prokázána. Za první světové války
se v polních nemocnicích zjistilo, že rány se
hojí rychleji, jsou-li v nich ”červi” (tj. larvy
much). V exkrementech larev je obsažen alantoin.
Tato skutečnost dala dokonce základ k tzv. ”červové
terapii”. V lidovém léčitelství se kostivalová
droga doporučuje i při vážnějších
poruchách zažívacího ústrojí, např. při žaludečních
a dvanáctníkových vředech k jejich vyhojení.
Známé je také používáni nálevu či odvaru z drogy
pro jejich mírně projímavé
účinky a diky obsahu slizu i při zánětech hor.
cest dýchacích. Používáni drogy z kostivalu
je v současné medicíně omezené. Nálev nebo odvar
drogy bývá předpisován jako pomocná terapie při
léčeni žaludečních a dvanáctníkových vředů. K
zevnímu použití se doporučuje při terapii
hemeroidů, bércových vředů apod. v případech,
kdy běžný způsob léčeni není úspěšný. Nejsou ani
vzácné případy účinných obkladů při zánětech svalů,
šlachových pouzder, při pohmožděninách apod. Dobré
výsledky byly dosaženy při léčení paradentózy
výplachy výluhem nebo odvarem drogy. Nové je zjištěni,
že výtažky z drogy prokázaly protinádorové působení
při pokusech na zvířatech.
Otevírá
se proto nová možnost podrobného průzkumu této
léčivé rostliny. Léčivé vlastnosti k. jsou známé
od starověku. Ve středověku byl vyhlášeným lékem
ranhojičů. Používal se do mastí a obkladů na
zlomeniny, pohmožděniny i na otevřené rány.
Jeho dnešní omezené použití není v podstatě v
souladu s jeho skutečnými a dlouhodobě ověřenými
léčivými vlastnostmi. Je to však způsobeno dokonalou
technikou, proto i lepšími výsledky dnešní chirurgie.
KOZLÍK
LÉKAŘSKÝ
Kozlíkovité
Valeriana
officinalis L. s. l.
Valerianaceae
Vytrvalá
bylina, 20 - 150 cm vys., s krátce plazivým, válcovitým
a kroužkovaným oddenkem, s četnými drátovitými
kořeny, již při vadnuti příznačně páchnoucí. Lodyhy
jsou jednoduché, přímé, duté, ± brázdité, dole
± mrtnaté, nahoře lysé, se vstřícnými listy, bez
palistů, s dol. řapíkatými a hor. přisedlými.
Čepel je peřenosečná až lichozpeřená, u střed,
lodyžních listů s (2) 3 - 6 páry po vřetenu nesbíhavých
úkrojků (lístků) nebo se 6 - 14 úkrojky (lístky)
po vřetenu sbíhavých. Květenství je chocholičnatá
lata z opakovaně trojramenných vidlanů. Květy
jsou drobné, obojaké, nesouměrné, se srostlými
obaly. Kalich je jako žebernatý val, s 5 krátkými,
spirálovitými zuby a koruna řepicovitá, s 5 nestejnými
tupými cípy, na spodině s nadmutým vakem s nektariovým
pletivem, světle růžová až skoro bílá. Tyčinky
jsou 3, dl. nitkami vetknuté do korunní trubky.
Semeník je spodní ze 3 plodolistů a trojpouzdrý.
Plodem je ± ploše smáčkla nažka, na vrcholu s
10 i více pernatými paprsky na spodině spojenými
(létací aparát vznikl z kališních zubů!) a se
2 žebry, což jsou zbytky jalových plodolistů.
Semeno je jediné, drobné. V. - IX. V ČSSR roztr.
až dosti hoj.; vlhké louky, ale i suché keřnaté
stráně, pobřežní křoviny, příkopy, lesní vlhčiny,
luhy, zarostlé skály a u vod z nížiny do hor.
Druh v šir. pojetí roste z mírného pásu do pohoří
subtropů v celé Eurasii, tedy ± od vých. břehů
Atlantiku k záp. břehům Pacifiku. Zavlečené v
Sev. Americe. - Drogou jsou oddenky s kořeny (Radix
valerianae) bez zbytků nadzemních části rostlin,
získané výhradně z kultur. Kozlík se pěstuje v
řadě států záp. a střed. Evropy a hoj. v SSSR,
a to ve vyšlechtěných kultivarech, s původem v
různých druzích (nebo i v jejich křížencích),
v něž se podle novějších taxonomických studii
rozpadl značně šiř. druh V. officinalis L.
s. l. Členěni je obtížné v důsledku bohaté proměnlivosti,
hranice druhů se zčásti překrývají. Z druhů skýtajících
drogu a patřících svým rozšířením zcela nebo větším
dílem do Evropy je nutno uvést k. lékařský [V.
officinalis L. s. str. (V. exaltata)],
k. chlumní (V. collina), k. bezolistý (V.
sambucifolia) a k. výběžkatý (V. procurrens).
U nás byly vyšlechtěny kultivary cv. Širokolistý
Krajový a cv. Úzkolistý Krajový; jejich druhový
původ je prakticky nezjistitelný. Výnosy oddenků
s kořeny z dvouletých kultur jsou 20 - 30 q/ha.
Typický pach získá droga až sušením, chutná zprvu
nasládle, později kořenně hořce. Po ročním skladováni
ztrácí postupně účinnost. Obsahuje 0,2 - 2% silice,
složené z četných monoterpenů (plněny, kamfen,
limonen, felandren, terpinen, terpinolen atd.),
seskviterpenů (karyofylen, kadinen, elemen, kurkumen,
bisabolen atd.) a z esterů borneolu, myrtenolu
atd. Kozlíkový pach působí jak volná kyselina
izovalerová, tak její bornylester. Droga obsahuje
dále 0,1% pyridinových alkaloidů (se známým excitačním
účinkem na kočky), jichž bylo izolováno zatím
přes 10. Hlav. sedativní účinek drogy se připisuje
tzv. valepotriátům. Název je utvořen jako umělá
zkratka vaferiana-epoxy-triesterů. Droga jich
obsahuje od 1 do 5%. Jsou velmi nestálé. Z drogy
byly izolovány valepotriáty: valtrat, dihydrovaltrat,
acevaltrat atd. Kozlíková droga obsahuje ještě
jako doprovodné látky třísloviny, cukry a organické
kyseliny.
Droga
s nerozloženými valepotriáty je v dnešní terapii
velmi ceněná. Je charakterizována jako
mírné, leč spolehlivě účinné sedativum,
s neméně zajímavými druhořadými účinky tonicko-excitačními
a částečně protikřečovými, podobnými papaverinu.
Tuto indikaci, pův. již v lidovém léčitelství,
převzalo i lékařství. Droga se doporučuje při
nervové předrážděnosti, pocitech srdeční úzkosti,
žaludeční neuróze a při nervové vyčerpanosti z
přepracování. Její účinky jsou uklidňující
a mírně uspávající. K. se odedávna oceňoval jako
spolehlivě účinkující léčivka a používal se jako
nálev nebo výluh z drogy samotné nebo byla kozlíková
droga součásti čajových směsí. Velmi oblíbená
ještě dnes je tinktura (známé ”baldriánové kapky”)
a ze zahuštěného výtažku vyráběné ”baldriánové
pilulky”. Dnes je souhrn účinných látek izolovaných
z drogy součástí četných hromadně vyráběných léčivých
přípravků. Dlouhodobé užívání bez lékařského dohledu
se nedoporučuje, předávkování se projevuje bolestmi
hlavy a neklidem (alkaloidy!). Používání k. jako
léčivky lze sledovat od středověku.
KRUŠINA OLŠOVÁ
Řešetlákovité
Frangula
alnus Mill.
Rhamnaceae
Jedovatý
strom, 1 - 5 m vys., zřídka menší polokeř, s hladkou,
šedohnědou horkou, s příčnými, dl. a bolavými
čočinkami a s lámavými, rozestálými větvemi. Pupeny
jsou nahé a listy jednoduché, střídavé, krátce
řapíkaté, s tenkými, eliptičnými až obvejčitými,
± celokrajnými, v mládí vespod chlupatými čepelemi,
s výraznou obloukoběžnou žilnatinou. Drobné, krátce
stopkaté květy jsou po 10 - 20 v chudých úžlabních
vrcholících. Jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku
pětičetné, s volnými obaly na obvodu pohárkovité
češule. Květní stopky jsou lysé a květy zelenavě
bílé až žlutozelené. Zuby (ušty) kalicha jsou
podlouhle trojhranně špičaté a korunní lístky
kratší, nehetnaté, kápovitě obalující kratičké
zákorunní tyčinky s vel. prašníky. Semeník je
svrchní ze 3 plodolistů, trojpouzdrý. Plodem je
kulovitá lysá, zprvu červená, ve zralosti černofialová
až černá drobná peckovice, s 2 - 3 pecičkami.
Semena jsou trojhranně čočkovitá. V. - VI. Kvetení
postupné, na rostlinách je možno nalézt poupata,
květy, nezralé i dozrávající plody. V ČSSR dosti
hoj.; vlhké lesy, luhy, křoviny, suti a u vod
z nížiny do hor. Druh roste téměř v celé Evropě,
kromě krajního sev. a ostrovů, a v Asii souvisle
od Uralu do Altaje, izolovaně ještě po Jenisej
a Tchien-šan, dále v oblasti Kavkazu a v sev.
Malé Asii, vz. v severozáp. cípu Afriky. Zavlečené
nebo zplaněle v Sev. Americe. Druh kyselých podkladů,
vápnostřezný a věrná součást olšin. - Drogou je
kůra (Cortex frangulae), sbíraná zjara před rašením
v lesních probírkách s povolením majitele pozemku.
Technika sběru je různá. Sbírá se však jedině
lesklá, tzv. zrcadlová kůra mladých větví (bez
borky) v kusech nejméně 20 cm dl. Odřezané větve
se naklepou a naříznou po obvodu na obou koncích
i podélně (nebo se nařezávají ve šroubovici) a
loupadlem nebo nožem se kůra sloupne. Rourkovitě
samovolně svinuté kusy kůry se svazují. Droga
je až 1,2 mm tlustá, vně černo- až šedohnědá,
s příčnými světlejšími čočinkami, na vnitřní ploše
lesklá, oranžově až hnědě červená. Je bez pachu,
chutná zprvu nasládle, později horce. Před použitím
v terapii se musí aspoň rok skladovat nebo upravit
”umělým stárnutím” (zahřátí na 100°C po dobu 1
hod.); čerstvá droga totiž účinkuje jako emetikum
volnými antroderiváty a monomerními antroglukosidy,
jež ve starší droze již nejsou. Droga je zatím
výhradně sběrová. Hlav. dodavateli jsou státy
střed. a sev. Evropy a SSSR. Ve spolupráci s lesními
závody se však reálně uvažuje o zakládání polokultur,
ze kterých by bylo možné drogu těžit. Účinnými
složkami krušinové kůry jsou antracénové deriváty
odvozené od emodinu, jichž obsahuje 4 - 8%. V
droze jsou po předepsané době ročního skladování
nebo po umělém stárnutí zejména glukofranguliny
A a B a po odštěpení glukózy pak franguliny A
a B. V menším množství jsou zastoupeny glykosidy
fyscionu a chryzofanolu. Dále byly v droze zjištěny
peptidické alkaloidy frangulanin a franganin (v
listech, které nejsou drogou, další alkaloid frangufolin).
Jejich farmakodynamické účinky nejsou známé, soudí
se, že se podílejí na taxativním účinku drogy.
Starší údaje o přítomnosti pravých třislovin a
triterpenických sapogeninů jsou pravděpodobně
mylné.
Droga
se hoj. užívá v lidovém léčitelství i v lékařství
jako mírné spolehlivé projímadlo.
Antrachinonové glykosidy se ve střevech štěpí
a redukují na antroderiváty, jež dráždí střevní
sliznici, podporují vylučováni sekretů, které
usnadňují vyprázdnění tlustého střeva. Droga,
popř. látky z ní izolované, účinkují zvolna, až
po několika hod. Zjistilo se, že soubor látek
působí příznivěji než jednotlivé čisté glykosidy.
Kůra k. se předpisuje při
úporných nebo chronických zácpách, samotná
nebo v čajových směsích (nejen v projímavých,
nýbrž i v odtučňovacích čajích) a nebo jsou její
izolované látky obsaženy v hromadně vyráběných
léčivých přípravcích. V lidovém léčitelství se
používají různě upravené také zralé peckovice.
Nejstarší spolehlivý údaj o užití drogy jako projímadla
je z r. 1305.
V
následujících stol. se známost jejích účinků rychle
rozšířila, neboť se začala používat jako lacinější
náhražka dovážených oddenků středoasijských revení
(Rheum; čel. rdesnovité, Polygonaceae);
odtud také v 17. a 18. stol. skoro běžné označení
k. ”Rhabarbarum plebejorum”. Tehdy se krušinová
kůra doporučovala i jako prostředek
KŘEN SELSKÝ
Brukvovité
(křížaté)
Armoracia
rusticana Ph. Gaertn.,
B.
Mey. et Scherb.
Syn.:
A. lapathifolia Usteri
Brassicaceae
(Cruciferae)
Vytrvalá
bylina, lysá, 40 - 150 cm vys., s dl. válcovitým,
svislým, vícehlavým, žlutavě bílým kořenem, s
± vodorovnými výběžky. Lodyha je přímá, hranatě
brázditá, dutá, nahoře větvená. Listy jsou střídavé,
přizemní řapíkaté, až 100 cm dl., s vejčitě podlouhlou,
srdčitou vroubkovanou čepeli. Dol. lodyžní listy
kratčeji řapíkaté, s laločnatou až hřebenitě peřenoklanou
čepelí, střed. zúženou spodinou přisedlé, podlouhlé
až kopinaté, tupé, ± vroubkovaně pilovité, hor.
čárkovité a ± celokrajné. Květenství je lata z
četných hroznů. Květy bez podpůrných listenů jsou
obojaké, bisymetrické, dvoučetné, na přímo odstálých
stopkách a příjemně vonné. Kališní lístky (2+2)
jsou šiř. vejčité, s bělomázdřitým okrajem a korunní
4 (v jednom kruhu), šir. obvejčité, s krátkým
nehtem, bílé. Tyčinky jsou čtyřmocné. Semeník
je svrchní ze 2 plodolistů, nepravou semenicovou
přehrádkou dvoupouzdrý, při spodině semeníku a
tyčinek nektarové žlázky ve tvaru úzkého prstence.
Plodem jsou kulovité až obvejcovité šešulky na
šikmo odstálých stopkách, dlouho uzavřené a s
nezřetelně žilkovanými chlopněmi odtrhávajícími
se na plodu odzdola. V pouzdrech je po 4 - 6 černých,
plochých, jemně bradavičnatých semen ve dvou řadách.
Pěstované rostliny jsou většinou neplodné. Množí
se výhradně vegetativně kořeny z adventivních
pupenů. V. až VIl. Pův. nejspíš v nížinách v jihových.
evropské části SSSR (hlav. v území mezi řekami
Dněpr - Don - Volha) a v sousedních oblastech
záp. Asie (při řekách, potocích, na rumištích
a .pustých místech). Pěstuje se ve většině Evropy
a zplaňuje (podél vod, návsi, příkopy, u cest
a plotů, v horách někdy až do subalpínského stupně).
V Čechách zdomácněle ve vlhkých křovinách v povodí
Berounky, Vltavy a Labe. K. se pěstuje také v
Japonsku, Sev. Americe, Chile a na Nov. Zélandě.
Ve střed. Evropě jsou kultury křenu nejpozději
od 12. stol. - Drogou pro farmacii i potravinářství
jsou čerstvé kořeny (Radix armoraciae recens),
sklizené na podzim z kultur (křenovky), s výnosem
až 45 q/ha. U nás bylo vyšlechtěno několik kultivarů,
např. cv. Malen (malínský), cv. Krenox, cv. Slovenský
a cv. Bavorský. Jakostní kořeny mají být 30 -
40 cm dl., rovnoměrně tlusté a hladké, na povrchu
okrové a na řezu bílé, při strouhání nesměji rychle
hnědnout. Na trhu je křen ve svazcích nahrubo
očištěných, kořeny se operou až před upotřebením.
Čerstvý křen má nezaměnitelný pach, palčivou chuť
a dráždí k slzeni. Kořeny různých kultivarů k.
se liší stupněm ostrosti nebo nasládlostí, té
se u potravinářských křenů dává přednost. Účinnou
látkou drogy je hořčičná silice (až 2%) obsahující
alylizotiokyanát a další izotiokyanáty. Tyto látky
vznikají po nastrouhání (poraněni pletiv) kořene
z hořčičného glykosidu sinigrinu (myronan draselný)
jeho štěpením enzymem myrosinázou. V listech k.,
užívaných také někdy v lidovém léčitelství, jsou
obsaženy flavonoidy. Obsahové látky k. jsou těkavé
a mají vynikající fytoncidní antimikrobiální účinky.
V
lidovém léčitelství se používá čerstvě nastrouhaný
při potížích vyvolaných
infekcí močového ústrojí, při nechutenství, zahlenění
hor. cest dýchacích, v tom případě i jako
sirup. Zevně se přikládá jako ”křenové placky”
(nastrouhaný zabalený v mulu) na
bolestivé, revmatismem nebo ischiasem postižené
končetiny (prokrvení pokožky) nebo na obtížně
se hojící rány. V lékařství se křen používá
ve formě hromadně vyráběných léčivých přípravků
obsahujících glukosinaláty^z nichž se účinné izotiokyanáty
uvolňuji až po požití. Dále čerstvě nastrouhaný
(tradiční léková forma) a nebo výluh připravený
za studena. Okruh jeho použití se časem zúžil
na podpůrnou terapii při
infekční žloutence a chronickém zánětu jater,
při zatvrzelých infekcích močových cest a střev.
Na pokusných zvířatech byly prokázány
i protinádorové účinky. Nadměrné dávky
však dráždí sliznice.
V
potravinářství má čerstvý k. jako pikantní koření
už dávno své pevné místo (zeleninové konzervy,
speciální hořčice a omáčky, jako kořenná příloha
k uzeninám, do rybích pokrmů, k masům s nastrouhanými
jablky apod.). Je to prastará kulturní rostlina,
za její dnes světové rozšířeni a nejspíš i za
zavedení do kultury vděčíme našim slovanským prapředkům.
KÝCHAVICE
BÍLÁ
Liliovité
Veratrum
album L. s. l.
Liliaceae
Jedovatá
vytrvalá bylina, 50 - 170 cm vys., s krátkým,
tlustým, svislým, nečlánkovaným, šedohnědým až
černým oddenkem a s četnými, rovnoměrně tenkými,
světlejšími kořeny. Lodyhy jsou přímé, tlusté,
zejména nahoře krátce a měkce chlupaté, hustě
listnaté. Listy jsou jednoduché, v sir. pochvu
zúžené, dol. s čepelí šiř. eliptičnou, hor. s
kopinatou, oboje špičaté a celokrajné, podél žilek
vždy hluboce zřasené a vespod krátce a měkce chlupaté.
K vrcholu lodyhy se listy zmenšují, přecházejíce
v šir. vejčité nadlisteny. Květenství tvoří lata
z hroznů, 30 - 60 cm dl., ± pýřitá až vlnatá.
Květy jsou paprsčité, trojčetné, s nerozlišeným
obalem, většinou mnohomanželné. Lístky okvětí
(3+3) jsou podlouhle eliptičné, dole srostlé,
světle žlutozelené nebo bolavě zelené, se zelenými
žilkami anebo celé bílé. Nitky tyčinek (3+3) přirůstají
ke spodině okvětních lístků. Semeník je svrchní
ze 3 plodolistů, na spodině srostlých. Plodem
je ± přehrádkosečná, roztroušeně chlupatá tobolka,
štěpící se ve 3 měchýřky, pukající na břišním
švů. Semena jsou četná, plochá, světle hnědá,
křídlatě vroubená. VL - VIII. Druh v širším pojetí
se dnes většinou členi ve dva druhy, z nichž oba
rostou v ČSSR roztr. z podhůří do hor. Bělokvětá
k. bílá (V. album s. str.) roste vz. v
již. Čechách (Novohradské hory a jihových. Šumava
ve skupině Blanského lesa a Plechého) a dále na
Slovensku (Nízké Poloniny). K. zelenokvětá (V.
lobelianum) je rozšířena v pohořích sudetsko-karpatské
soustavy a sestupuje nezřídka i do podhůří. Oba
druhy, jež se liší i počtem chromozómů, sleduji
především horské louky, prameništní svahy, údolní
palouky, lesní světliny, hole, nivy, pastviny
a vrchoviště, často i pospolitě. K. bílá je omezena
na hory již. a střed. Evropy (těžiště v Alpách),
kdežto k. zelenokvětá (V. lobelianum) má
rozsáhlý areál ze Španělska do Řecka a ze střeď
a severových. Evropy celou Sibiří k Jeniseji,
pak již. Sibiří do Mandžuska a Japonska; na jihu
na Kavkaze a v Tchien-šanu. - Drogou jsou oddenky
s kořeny (Rhizoma veratri), které se vykopávají
na podzim. Droga je výhradně sběrová. Dodavateli
pro trh jsou hlav. balkánské státy a SSSR. Na
léčivou drogu se sbírají oddenky obou uvedených
i dalších východoasijských druhů, v USA tamní
k. zelená (V. viride), jež byla z přírody
přenesena také do pokusných kultur. Droga je šedo-
až černohnědá, bez pachu, s trvale ostrou, nahořklou
chuti, dráždící (při manipulaci s ní nebo při
práškování) ke kýchání. Je prudce jedovatá a smrtelná
dávka pro dospělého se pohybuje od 1 do 2 g. Účinnými
látkami drogy jsou steroidní alkaloidy cholestanového
typu (1
- 1,6%), jež lze rozdělit do tří skupin, podle
počtu atomů kyslíků v molekule. Farmakologicky
nejúčinnější jsou estery protoverinu, germinu
a veracevinu. Jsou to hlav. protoveratriny A a
B (jejich směs se označuje jako protoveratrin).
Z esterů germinu jsou to např. germerin a germitrin,
z esterů veracevinu pak cevadin, cevacin a veratridin.
Dalšími účinnými složkami drogy jsou volné alkaloidy
jervin, rubijervin, veratramin a jejich glykosidy.
Z nealkaloidních složek drogy je pozoruhodné zastoupení
triterpenických látek. Vzájemný poměr alkaloidních
skupin a jednotlivých alkaloidů není stálý a je
podmíněn geneticky, ekologicky i stářím drogy.
Protoveratriny
mají výrazný účinek na snižování
vys. krevního tlaku. Při srdeční nedostatečnosti
údajně působí obdobně jako náprstníkové
glykosidy. Jejich účinek není
však vždy spolehlivý a navíc jsou prudce jedovaté.
Proto se droga k. i izolovaný komplex či jednotlivé
alkaloidy v medicíně významněji neuplatnily, s
výjimkou některých akutních hypertenzí, těžkých
lokálních neuralgií, dysfunkcí zažívacích orgánů
nejasného původu a těžké svalové únavy. Přesto
je na trhu několik hromadně vyráběných léčivých
přípravků (zejména v USA) s určením jako emetika,
antimyastenika a antihypertonika. Poměrně často
se droga předpisuje jako tinktura, kde jsou větší
možnosti individuálního dávkování. Jakékoli používání
přípravků z kýchavice je vázáno na lékaře a jeho
pokyny. Poměrně často se droga nebo přípravky
z ní uplatňuji ve zvěrolékařství jako stomachikum
a emetikum pro přežvýkavce nebo excitans pro koně.
K. je léčivkou již od starověku; její dávivé účinky,
vyvolání kýchání po vdechnutí prachu z rozdrcené
drogy a relativně dobrý účinek při zevním použití
proti parazitům byly známy již dávno, zároveň
však od užití odrazovala její vel. jedovatost.
|